Lodní doprava po Labi.

    První zmínky o lodní dopravě po Labi jsou v „Litoměřické kapitule“ z roku 1057. Hlavním dovozním artiklem byla sůl, která se převážně vyměňovala za kůže, vosk a med. Dopravu zajišťovaly nákladní plachetnice, které byly proti proudu taženy lidmi-pomahači. Na těchto lodích často cestovali celé rodiny, protože jedna cesta z Hamburku do Kolína a zpět trvala asi půl roku. Tyto lodě musely platit různá cla a poplatky, mimo jiných míst i v Těchlovicích pod Vrabincem. Po Labi se dopravovalo také uhlí z Ústí nad Labem do Německa, roku 1820 to bylo přibližně 1100 tun. Tato práce včetně vykládání a nakládání byla považována jako lehká a vykonávali ji především ženy.  Po roce 1820 byla z Drážďan do Litoměřic postavena na protějším levém břehu dlážděná vlečná stezka. Vybudování stezky umožnilo použití koní pro vlečení lodí. To bylo v mnohých případech zdrojem protestů a bouří, protože tato práce byla v mnohých případech jediným zdrojem poctivé obživy. Naložená loď s koňmi urazila za den asi 20 km, prázdná asi 35 km.

   Roku1864 byl u Těchlovic postaven přístavní most, u kterého stavěly všechny parní lodě. Uvádí se, že každý den plulo po a proti proudu kolem 200 lodí. V Ústí někdy kotvilo až 400 lodí v šesti řadách, proto se stavěla další překladiště.

   Roku 1871 byl na dno Labe v úseku Drážďany-Mělník položen ocelový řetěz vyrobený v Anglii. Po jeho položení začali jezdit 2 řetězové remorkéry. Tento řetězový remorkér pomocí parního stroje a navijáku zvedal a opět pokládal řetěz na dno. Doprava se tím zlepšila a zlevnila. Na každém remorkéru musel být kovář, protože při zapojování remorkéru na řetěz, nebo při vyhýbání remorkérů musel být řetěz ve spojce roznýtován a opět spojen. Loď, která jela proti proudu, vždy měla přednost, protijedoucí loď musela zakotvit, odpojit se ze řetězu a teprve po projetí mohla pokračovat. Problémy nastávali při přetržení řetězu,ke kterému docházelo až třikrát týdně. K zachycení přetrženého řetězu sloužil na remorkéru „čertův dráp“-hák. Ale i tak se stávalo, že posádka musela na malém člunu bidly a malou kotvou hledat konec řetězu.

     Postupné nasazení 30 remorkérů znamenalo revoluci v dopravě na Labi. Každý soukromník měl možnost za nepříliš velký, úředně stanovený poplatek dát si svou loď táhnout remorkérem. Díky zavedení těchto remorkérů byla průměrná nosnost lodí 275 tun a posádku tvořili 3-4 muži, za rok mohla loď uskutečnit 6-7 plaveb Ústí-Hamburk. Pro porovnání v roce 1842 to bylo 60 tun,6-7 plavců a 2-3 plavby za rok. Z Hamburku, se dovážela především bavlna a vlna, ledek, rýže, káva, tabák a tropické dříví. Dobrým vývozním artiklem byl také lomový čedičový štěrk, který se vozil na různé stavby v Německu od Drážďan až po Berlín. Plavba řetězových remorkérů byla ukončena v roce 1946. Na některých místech, leží tažný řetěz, na labském dně dodnes.