Cesty císaře Josefa II. na Děčínsku.

 

Josef II. navštívil Čechy celkem osmnáctkrát a přitom zajel třikrát také na Děčínsko. Všechny tři návštěvy spadají do let 1778 - 1779 a souvisely s pruským vpádem do severních Čech v průběhu války o bavorské dědictví.

     První Josefova cesta (v říjnu 1778) se Děčínska dotkla jen okrajově. Císař tehdy objížděl pozice rakouské armády, která měla čelit dalšímu pruskému vpádu do Čech. Zdá se, že Josef II. přijel nejprve do Merboltic. Ze zmínky Josefa Bójka víme, že mezi tamními obyvateli existovalo určité povědomí o císařově průjezdu vsí a monarcha zde prý dokonce v domě čp. 5 poobědval.Odtud pak pokračoval do Vemeřic. Svědčí o tom zápis, který do pamětní knihy zdejší farnosti učinil P.Christian Neczas :

     „13. října 1778 navštívil náš vznešený monarcha, osvíceny, slavný a nepřemožitelný císař Josef II. kolem třetí hodiny odpoledne.Navštívil Verneřice a ráčil bydliti na této naší faře. V jeho průvodu byla Jeho Excelence pan polní maršál hrabě von Lascy s deseti jinými vysokými důstojníky. Přes hodinu ráčil císař přemilostivě rozmlouvat se mnou a mými kaplany a několika osobami

z města. Konečně kolem páté odebral se s Jeho Excelencí polním maršálem von Lascy a ostatními vysokými důstojníky ke stolu do mého většího pokoje, který vět-

šinou nazýváme jídelní nebo hostinský. Po jídle ráčil opět nejmilostivěji hovořit s námi kněžími a různými dalšími osobami. Bez večeře odebral se pozdě na lože,a sice spal náš ostražitý císař v mém pokoji, který leží naproti tomu velkému jídelnímu. Jeho lože sestávalo z ječmenné slámy a jen pláště z modrého plátna jako deky. Jeho Excelence hrabě von Lascy obýval pokoj pana pátera Scheinera. Někteří z výše zmíněných pánů důstojníků obývali pokoj pana pátera Piischeho. Ti ostatní, t. j. sloužící, leželi v čeledníku a ve stájích, všichni se spokojili s podestýlkou. Jen jeden komorník ležel přede dveřmi pokoje, kde spočívalo Jeho c. k. Veličenstvo, taktéž, na slámě.

   14. října císař nejprve posnídal (čokoládu), učinil mnoho vycházek k různým

pánům generálům a řekl mi pak sbohem. Usedl na koně a spolu s Jeho Excelencí hrabětem Lascy a ostatními průvodci se vydal přes Příbram, Vitín, do Ústí  n. L., kam také šťastně dorazil. Tento velký monarcha je vpravdě milost a mírnost sama, avšak ne bezdůvodně nosí meč." Verneřický historik Josef Schmied k historce dodává, že císař 14. října 1778 před odjezdem z Verneřic navštívil ještě zdejší Leitenbergerovu přádelnu.

      Po cestě z Příbrami do Vitína udělal císař zajížďku na nedaleký vrchol Bukové

hory, odkud se rozhlédl po kraji. Poměrně podrobný popis tohoto úseku cesty

uvádí A. Paudler s odvoláním na jakousi dnes neznámou kroniku z Příbrami, do

níž si nejmenovaný sedlák zapisoval ceny obilí, robotní povinnosti a zajímavé

události z okolí. Když prý císař v doprovodu několika generálů projížděl obcí,

následovalo jeho průvod mnoho místních obyvatel. Císař se nechal místními lidmi

vyvést na vrchol nedaleké Bukové hory, kde sestoupil z koně, aby se rozhlédl po

okolí. Zde prý pohovořil s několika sedláky a věnoval každému několik dukátů.

Nejštědřeji prý byli obdarováni Josef Kaulfus z čp. 22 a Johann Christoph Ehrlich

z čp. 44.Josef Grunert k císařově návštěvě Bukové hory dodává, že Josefovým

průvodcem byl údajně příbramský sedlák zvaný „Bartschtseff", který na vrcholu

pomohl císaři zout jezdecké boty a byl za to odměněn dukátem. Mince se pak prý

v rodině dědila jako velká vzácnost.

    Jakou až posvátnou úctu vesničané k císaři chovali, dokazuje příhoda ze Staré Homole, dnes již neexistující vesničky na jižním svahu Bukové hory. Josef II. tudy projel při cestě z vrcholu Bukové hory a údajně se napil z jedné místní studánky. Místu se začalo říkat Kaiserborn (Císařská studánka) a tamější obyvatelé sem ještě po sto letech chodili pro vodu, když někdo ve vsi onemocněl.

     O měsíc později návštívil Josef II. Děčínsko podruhé. 9. listopadu 1778 ráno vyjel z Ústí n. L., projel údajně přes Děčín a v Jedlce se prý zúčastnil mše v místním kostele sv. Anny. Následující průběh cesty je znám pouze z tradovaného ústního podání, zapsaného vlastivědci A. Paudlerem a E. Nederem. Po mši odjel císař údajně sám směrem na Benešov n. Pl. a doprovod nechal za sebou. Na benešovském náměstí prý uvázal koně u kašny a zašel do hostince Schwarzes Rofi(Černý kůň, dnes Na Slovanech), kde se právě konala svatba řemenáře Gabriela Luhneho s Theresií Langerovou, dcerou zámečníka Josefa Langera. Josef II.,který se prý vydával za důstojníka, pohovořil se svatebčany a v nestřežené chvíli prý položil nevěstě pod talíř několik dukátů. Mezitím do města dorazil císařův doprovod a užaslí svatebčané teprve teď zjistili, že s nimi u stolu sedělo osobně Jeho Veličenstvo. Podle jiné verze císař obdaroval nevěstu při svém průjezdu přímo na náměstí a se svým doprovodem pak odjel po polní cestě přes vrch Fuchsberg do Velké Bukoviny a Žandova.

      K této části cesty se váže následující příběh, považovaný ve své době za anekdotu. Když Josef II. odjížděl z Benešova, jel prý s císařským průvodem kousek cesty také benešovský starosta. Císař se rozhlížel po kraji a vyptával se starosty, komu patří pole, která cestou míjeli. Když se však blížili ke starostovu poli, císař mlčel. Starosta se proto osmělil a sám bez vyzvání monarchu oslovil: „ Veličenstvo, to je moje pole". „Ne", odpověděl prý císař stroze, „to je mé pole". Tento příběhv 70. letech 19. stol. zapsal benešovský učitel Gustav Wúnsch podle vyprávění přímých potomků zmíněného starosty, kteří prý byli na svého předka, jenž mluvil se samotným císařem, patřičně hrdí.

 

 

Zpracoval František Č.